Ruskojazyčná emigrace a Pravoslavná církev

Rozhovor s protojerejem Olegem Machněvem,
poskytnutý dne 26.10.2012 časopisu Světlo Pravoslaví, v souvislosti s finančními potížemi misionářský časopis nevyšel a rozhovor nebyl publikován.

Ruskojazyčná emigrace v Česku je velice různorodá. Může se pro ni Pravoslavná církev stát sjednocujícím činitelem?

Není pochyb o tom, že Pravoslavná církev je zásadním sjednocujícím činitelem pro všechny ruskojazyčné migranty. Jsou pro to dva důvody. První spočívá v tom, že když je člověk daleko od domova, mimo obvyklý způsob života a práce, pak mnohem zřetelněji pociťuje potřebu čehosi svého, blízkého, čímž může být kupříkladu pravoslavný chrám. Druhým důvodem je kvalita komunikace. Na společníka, se kterým mluvíme v zahraničí, se kladou zvýšené nároky – žádá se zde vzájemné pochopení a důvěra. Najde se snad toto v hospodě? A to je další příčina toho, proč lidé navštěvují Dům Boží.

Chodí tam pouze ti, kteří byli blízcí církvi i dříve?

s Jeho svatostí Patriarchou Irinejem (Bělehrad)

S Jeho svatostí Patriarchou Irinejem (Bělehrad)

Chodí i jiní. Obdařeni vírou přicházejí v každém případě. A ti, kterým se toho nedostalo, mají již mnou naznačený cíl: potkat se s lidmi, kterým lze důvěřovat.

Jejich počet roste nebo se zmenšuje?

Prakticky zůstává stabilní. Dříve nebo později lidé stejně nachází cestu k chrámu. Ti, kteří mají duchovní potřebu, jdou tam ihned. Se mnou to v roce 1998 bylo tak, že jakmile jsem do Plzně přijel, první co jsem podnikl, bylo vyhledání pravoslavného chrámu. Něco mně k tomu táhlo. Od začátku žiji tedy životem církve.

Ovlivňuje-li statistiku nově přicházejících skutečnost, že dnes na každém rohu člověku nabízí „spásu“?  

Nemohou dát žádnou „spásu“ usměvaví chlapci v bílých košilích s kravatami – jsou to jen krásně zabalené náhražky. Existuje pouze Pravá Církev – Jednotná, Svatá, Soborní a Apoštolská. Žádné kompromisy se nepřipouštějí. Cesta ke spáse je jen jedna.

Avšak lidé těchto dogmat neznalé, tím spíše, ničím nechránění migranti, ztrácející se v novém prostředí, ti, nebo alespoň mnozí z nich, přicházejí k vám poté, co vyzkoušeli různé varianty „spasení duše“? 

Oslava 5. výročí Pravoslavné obce v Klatovech a 5. výročí kněžské chirotonie otce Olega

Oslava 5. výročí Pravoslavné obce v Klatovech

Jak to bylo se mnou. Vůbec jsem neváhal – církev je církev a ihned jsem se oddal do náruče Pravoslaví. Jsou lidé, kteří vyhledávají společnost, s níž sdílí stejné zájmy, nikoliv kvůli duchovnosti, nýbrž kvůli srdečnosti společného trávení času… V podobných případech se často dávají za příklad skutky apoštolů s konáním společného stolování. Takové akce se pochopitelně dobře financují.  Je to však hyperbolizace evangelických poselství, jejich jistý výklad – nic víc. Podobným způsobem se lidé lákají do pasti. Nedá se ani označit za „duchovní past“, je to obyčejná lidská past. Ve skutečnosti jde o volbu samotného člověka – co vlastně hledá. Jestliže přicházím sem s touhou více se dozvědět o Bohu, pak prosím: jsou univerzity, kde pracují lidé jež absolvovali velkou duchovní cestu. A nejsou to obyčejní scholastici, kteří vše nastudovali z knih, ale skuteční mniši. Tak tedy prosím, obracejte se na něj, jděte na univerzity, nikoli v tato pochybná zařízení, která jsou duchovnosti na hony vzdálená!

Pravoslavný teologický institut sv. Sergeje Radoněžského v Paříži

Zleva doprava: prot. Oleg Machnev, Archimandrita Sergej (Ivannikov, v současné době biskup Kamenský a Alapajevský), děkan institutu prot. Nikolas Cernokrak

Povím vám historku. Přišla za mnou celá skupina jehovistů. Býval jsem dříve naivní – snažil jsem se je přesvědčovat. Oni skutečně výborně nazpaměť znají Evangelium. Avšak vykládají ho po svém! A to, co z toho vyvozují, nás pravoslavné přímo šokuje! Já jsem jim vše řekl, vysvětlil, v čem se mýlí, poukázal, že vůbec neznají historii církve. Vždyť jsme v minulosti měli sedm Všeobecných Sněmů, vždy se něco projednává, vznikají otázky. A tito jehovisté, nebo pentekostalisté, mají za sebou sotva 100 let. Oni s nikým o ničem nediskutují, jen se snaží svým rozumem si něco představit…  Byli zcela otřeseni, naše beseda se protáhla na celou hodinu. Poslouchali mně s otevřenou pusou. Pro mně to bylo malé vítězství v mém misionářském snažení.

Vyprávěl jsem o tom svému znamému z Prešovské university. Dostalo se mi odpovědi – zbytečně jsem to prý dělal. “Proč?” – dívil jsem se. “Oni se teď obrátí na svého gurua, ten pochopí, že v těchto otázkách mají mezery, jestliže pravoslavný kněz je schopen tak snadno je poplést. Připraví se na to, jak odpovídat na podobné otázky v budoucnu, když tyto otázky budou nastolovat pravoslavní. A nejen to: obrátí se s otázkou na svou hlavní kancelář v Americe, načež odpověď na tuto otázku bude co nejpodrobněji popsána v jejich časopise Strážní věž, který je vydáván nákladem více než 10 mln výtisků. U nich platí znát články nazpaměť, což znamená, že se naučí odpověd pro příště. Dojde k jakémusi restartu. Je to podobné jako s antivýrovými počítačovými programy: jakmile se objevý nový virus, ihned se přizpůsobí k nové verzi protivirového program. A pak to nejhlavnější – oni se nedají přesvědčit, zůstávají v podstatě stejní, i když zdánlivě trochu zakolísají, proto nemá smysl něco jim vysvětlovat, otevírat jim oči – vlastně to znamená skákat jak oni pískají”. Jenom využijí tuto informaci pro další, ještě lépe připravené zpracování našich bratří a sester.

Jsou to nepřátelé pravoslaví?

My nemáme nepřátele, milujeme všechny, stejně jako Kristus miloval všechny. A jsme připraveni obejmout každého: kulhavé, šilhavé anebo zbloudilé, jako jsou ti, o kterých jsem vyprávěl.

Pak tedy jsou to vaši konkurenti – vždyť s nimi pracujete ve  stejném prostoru…

Nesdílíme s nimi žádný prostor! Duch Svatý nemá konkurenci. Jsou to černí pasažéři. Lze samozřejmě říci, že jedeme ve stejné tramvaji, a že někdo má jízdenku, tedy legitimitu, a někdo ji nemá.

Pokud se však jízdenky nekontrolovali, máte stejné postavení, není tomu tak?  

Hospodin neustále ověřuje toto postavení. Duch je stále přítomný a obnovuje tento svět. Oni se pro duchovní prostor nehodí, dokonce nemají možnost nastoupit do tramvaje, mám-li mluvit světským jazykem. Mohou teoreticky rozumovat: tramvaj má tolik a tolik kol, jezdí po kolejích, má jistý počet sedaček… Oni se všemu naučí, avšak v tramvaji nikdy nejeli. A my jsme v ní! A proč bychom se s nimi měli vůbec pouštět do diskuze? Jestliže máme legitimaci od nejvyšších sil, od Toho, Kdo tento svět stvořil. A ten, kdo ví lépe nežli my, kolik sedadel má tramvaj, kolik zinku, surového železa a legované oceli bylo pro její výrobu použito… Sdílím s nimi radost z toho, že to znají. Ale nic víc. Být v pohybu a jen uvažovat, mezi tím jsou zásadní rozdíly.

Je to snad proto, že máte vyšší teologické vzdělání, a oni ho nemají?

Pravoslavný teologický institut sv. Sergeje Radoněžského v Paříži

Zleva doprava: Archimandrita Sergej (Ivannikov, v současné době biskup Kamenský a Alapajevský), děkan institutu prot. Nikolas Cernokrak, prot. Oleg Machnev, profesor prot. Nikolai Ozolin

Není to otázka vzdělání. Hned když jsem přijel do Čech, měl jsem silnou touhu po poznání Boha. Jestli jsi k tomu odhodlán, pak není důležité jak, ale děláš to, i když máš to třeba od babiček, u  nichž se naše víra udržela po celé komunistické období.  Opakuji, není to otázka vzdělání. Překvapil mě náš učitel, který se mně jednou zeptal, lze-li být magistrem teologie a nebýt nevěřící? Podivil jsem se: „Jak to? Magistr teologie a nevěřící?“ „Jednoduše – nastudovat dějiny náboženství, celebrování… je to přece teoreticky možné?“ Musel jsem souhlasit. Čili není to tím, že někdo má diplom. Víra je Milost Boží. Ta buď je, nebo není.

Má tato Milost nějaké zeměpisné ukotvení? Jinými slovy je Milost Boží jednotná pro všechny, třeba stejná pro Rusko, stejná pro Čínu a Indii? Je v tomto smyslu existence Pravoslaví na českém, odpradávna katolickém, území přirozeným jevem?

Zde je důležité pochopit, jakým způsobem se tato Milost Boží dává. Řeknu vám jeden případ z doby komunizmu. Vyšetřovatel předvolal kněze k sobě a říká mu a radostně si při tom mne ruce: tak tě tedy teď zavřeme a bude konec, duchovní z města zmizí. Kdopak bude sloužit? Jste odsouzeni k zániku. A ten mu odpovídá: „Představte si, že si zítra vzpomenete na všechny své zločiny, kolik lidí jste poslal do gulagu na jistou smrt. Dotkne se to vás, konečně uslyšíte hlas svého svědomí. S pláčem se budete kát, stanete se bělejším než sníh a na kolenou budete lézt za jeho Svátostí Patriarchou, aby vás uvedl do kněžského stavu, a budete sloužit sám“.  Vždyť Duch Svatý dýchá, kde se mu zachce, možná se vás opravdu dotkne. Řeč jeho byla natolik sugestivní a srozumitelná, že se vyšetřovatel vystrašil a řekl: „Běžte pryč, ať už vás nevidím!“ Bylo zjevné, že se kněz dotkl jistých strun jeho duše. Později se vyprávělo, že se tento vyšetřovatel vskutku stal vroucně věřícím křesťanem.

Centrum českého pravoslaví – kam se může přistěhovalec hledající duševní pokoj v první řadě obrátit, koho může navštívit,  jaké webové stránky otevřít?

Posvěcení Prvního Slovanského Gymnázia Jeho Blažeností Kryštofem, arcibiskupem pražským a metropolitou českých zemí

Posvěcení Prvního Slovanského Gymnázia Jeho Blažeností Kryštofem, arcibiskupem pražským a metropolitou českých zemí

Je to aktuální otázka. Představte si, že mnohé pravoslavné webové stránky, to jsou stránky jednotlivých pravoslavných farností. Koncem dubna byl spuštěn jeden velice populární a hojně navštěvovaný informační portál, zahrnující celé Česko http://info.pravoslaviecz.cz, na němž je interaktivní mapa ČR, s jejíž pomocí jakýkoliv farník, obyvatel republiky může najít ve svém regionu farnosti – a jsou tam i kontakty na představené chrámu a fotografie chrámů.

A kdybychom neměli internet? Jak se to dělalo bez webových stránek?

Dříve je nahrazovaly zvěsti – všichni přece byli věřící. Stačilo se zeptat. Nebo se člověk mohl postavit v neděli na ulici – všichni kamsi šli. Kam? Je to nad slunce jasné – do chrámu. Připojíš se k zástupu a ten tě dovede. V roce 2004 jsem byl v Řecku jako novic v klášteře. A co jsem pozoroval? Všichni jako jeden muž jdou do chrámu, něco je tam táhne a nedá se s tím nic dělat. Dříve se přesně totéž dělo i u nás. Dnes se však lidé starají o něco jiného – zábavní průmysl sehrává svou roli. Nyní se jakákoliv informace duchovního charakteru vytřídí ještě cestou do mozku, mozek ani nedostane šanci zhodnotit ji! Upřímně řečeno, zapomněli jsme na Písmo svaté, na přikázání Boží, místo nich dodržujeme vlastní: kde se získá více uspokojení, kde se lépe najíst, kde se může vymódit – toť vše! Žijeme podle takových zásad! A je-li tomu tak, všechno ostatní je pro nás nedostupné. Není to proto, že k nám Bůh není milostiv, nýbrž proto, že uzavíráme před ním svá srdce.

Snad se příčina skrývá v nových pravidlech života, která jsou nám vnucována spotřebitelskou společností?  

Je to kvůli masovému ovlivňování prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků.  Ti jsou v soukromých rukách a preferují to, co si společnost žádá a co dává větší zisk. A z čeho vycházejí? Z toho, kolik dostanou za reklamu a kompromitující články. Právě proto na stránkách tisku se objevují samé negativní a vulgární věci – toto přináší největší zisk. Je to smutné, ale nemůžeme s tím nic dělat. Obecně vzato, sama společnost si podobný způsob života odhlasovala. My věřící jsme z toho velice roztrpčeni.

Potřebuje se Pravoslaví naučit správně lavírovat v tomto prostoru?

Tento prostor vytvořili nevěřící, kteří holdují těmto hrám – „ber od života všechno“ a podobná hesla… My se do nich nezapojujeme. Když má člověk jiné hodnoty a jiný stav duše, pak ani nechápeš, jak je možné takto nicotně se bavit, krást pánubohu čas. Na mé poštovní schránce je nápis „Stop reklamě“ a nemám televizor. Nezajímají mě fotbalová nebo hokejová mistrovství. Tak žijí dnes mnozí naši věřící. Toto je život ve zcela jiných souřadnicích, v jiném prostranství a v jiném rozměru, v oblasti Duchu. Jak říkal apoštol Pavel: “Vždyť království Boží není jídlo a pití, ono je ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého”.

A je nutno z toho vyčleňovat lidi?

Čtení zaambonní modlitby

Čtení zaambonní modlitby

V tomto ohledu byl pro mě dobrou praxí Athoský klášter. Tam říkají  – nemusíme běhat, tak jako tak, máme 99 % věřících (jedná se o Řeky). Sloužíme a modlíme se k Bohu. Čím bychom ještě, kromě tohoto, co nejlépe vyhověli Nejvyššímu? Modlitba, to je přinášení  velké oběti a navíc touha duše, a svůj čas věnuješ Bohu. Nikam nechodíme, nic nekážeme, jen sloužíme, sedíme a modlíme se. Ovšem to neznamená, že jsme odtrženi od společnosti. Čekáme na lidi, kteří k nám přicházejí se svými problémy a potížemi, kteří nám pokládají otázky, o které se zajímají, včetně politických nebo ekonomických…

Takto pracujeme s člověkem pouze když za námi přijde, čili nikomu nic nevnucujeme. A je to tak správné. Protože jinak bychom vynakládali své síly na běhání pokoušejíce se něco lidem vysvětlit. Lepší je modlit se, mluvit s Bohem. Modlitba to je stav duše. Tímto způsobem zavděčuješ se Bohu, nikoliv lidem. Jestliže je přivede Duch Svatý, pak jsi před Bohem zodpovědný – jak je uvítáš.

Pravoslavný kněz má zde práce skutečně plné ruce. Kromě bohoslužeb stále vykonává Svaté Tajiny: křest, svěcení bytu apod. Ruský termín pro kněze – „svjaščennik“ pochází ze slova „svjatit“  tzn. světit. Normální „batjuška“, neboli svatý otec, nemá na to čas, aby zastavil někoho na křižovatce a narychlo mu něco vykládal. Toto k naší práci nepatří. Jediné čemu se ještě žehná je vydávání misionářských časopisů a internetových portálů.

Nakolik je důležitá vnější úprava, „kvalita“ časopisu nebo portálu k tomu, aby je správně vnímala pravoslavná obec?

Především je důležitý obsah, nikoliv vnější vzhled. Aby když to lidé přečtou, došlo k jistému procesu uvědomění si svého života. Neběháme za nikým s plakáty, nechytáme lidi za ruce, nedobýváme se do jejich domovů a nehrajeme na kytaru. Dostanou-li se naše články ke čtenáři, vyvolávají v nich upřímný zájem, volají do redakce a právě v tomto okamžiku je naším úkolem vše srozumitelně vysvětlit, na pravou cestu usměrnit.

Naše malá vítězství se skládají z  počtu lidí vtažených do lůna církve, jejichž orientace přešla do jiné soustavy souřadnic, hodnotových priorit.

Je to jen pravoslavná zvláštnost absence marnosti a běhání? Nebo jde o zásadní přístup jakéhokoliv náboženství?

Je třeba upozornit na jednu důležitou osobnost. Neusilujeme o to, aby v našich chrámech bylo mnoho cizích lidí. Vždyť jaké vznikají situace? Jsou chrámy, které leží v centru města. Představte si: slouží se bohoslužba, všichni přítomní jsou v jistém duševním rozpoložení, když najednou dovnitř vtrhne skupina turistů s fotoaparáty v rukou – začíná mumraj, tlačenice… Jsem rád, že můj chrám je na okraji města a chodí k nám lidé z jiného světa, s  jinou  opravdovou hodnotovou orientací.

Mimo své farnosti v Klatovech sloužím v Příbrami. A považte: z padesáti farníků jediného ve městě chrámu 35 jich dojíždělo na bohoslužbu z Prahy, kde je šest pravoslavných chrámů. Jen si to představte, jde o 60 kilometrů.

Vysvětlení je prosté: svého času tam byl představeným schiarchimandrita Silvester, který k sobě připoutal duchovní ovečky a oni  stále jezdí do Příbrami se vzpomínkou na něho.

Je třeba si taktéž uvědomovat, že když přijdete do chrámu a zapálíte tam svíčky, něco si při tom pozpěvujete, nedává to ještě záruku, že jste v Církvi. Církev nelze ohraničovat čtyřmi zdmi a stropem. Je to mystické tělo Kristovo, je to skutečně živý organismus.

Ti, kteří po vstupu do chrámu se především snaží vykonat jisté rituály – sem dám tolik a tolik svíček za zdraví žijících, sem – tolik a tolik za pokoj duše zesnulých, nechápou, že to není hlavní. Ústřední část liturgie nese název „Eucharistie“, to znamená „Díku vzdání“. Každý z nás by měl vědět, co v podobě poděkování přináší Bohu a jakou oběť přináší náš Pán Ježíš Kristus. Jaký stůl prostírá On pro naše spasení.

Existuje dokonce takový akademický předmět  Tradice pravoslavné církve, v němž se podrobně vysvětluje smyl svíček, zvonění, chrámového zpěvu…  Je však důležité chápat, že ve skutečnosti tradice je jedna – je to život podle Evangelia, život v Kristu, a vše ostatní je následek: vždyť zpíváme, když jsme přeplněni city, přáním velebit a zavděčit se Nejvyššímu. A svíčky to je především historická reálie: křesťané byli po 300 let  utiskováni, mučeni a vystavováni posměchu, proto se scházeli k modlitbám v jeskynních modlitebnách, kde bylo nutno svítit… Zvony se objevily v 5. století. O tom se v Evangeliu nedočtete. Je třeba žít v Kristu a plnění rituálů naopak může tomu být na překážkou. Lesk a vnější krásy zde nejsou vůbec zapotřebí, je třeba být reálným členem živého organizmu v Kristu. V chrámu nejsou diváci. Člověk, který přišel na svatou liturgii, nemůže jen tak odejít, jelikož ví, že sám Kristus mu prostírá stůl.

Vzniká dojem, že většina farníků pravoslavných chrámů pouze vykonává jistý počet rituálních úkonů a domnívá se, že pro duchovní očistu to stačí. Přitom morální tvář těchto lidí mimo chrám je někdy na hony vzdálená ideálu, což je jednou z hlavních výtek obyvatel vůči Pravoslaví

Jsou lidé, kteří skutečně žijí podle Krista, „ovečky Boží“, a jsou i tací, kteří všechno puntičkářsky dodržují, ale mnohé pro ně zůstává nepochopitelné. Archimandrita Sergij, kterému jsem tuto otázku položil, odpověděl – chodí a chodí. Později je Hospodin napraví: budou poslouchat kázání a budou se napravovat. Každý má svoji duchovní cestu, po níž člověk kráčí krok za krokem – nelze od něj žádat moc najednou.

Když člověk přichází do chrámu, uvědomuje si svou nedokonalost, jak je slabý v protivení se vášním, kterým se rusky říká „strasti“ a má to stejný kořen jako sloveso „stradať“, to znamená strádat, trpět.  Chrám to je nemocnice, kam každý přichází se svou nemocí v naději, že se vyléčí. Jestliže se člověk dopustil jakéhosi hříchu a uvědomuje si ho a vnitřně s ním bojuje, pak nic není ztráceno.

Kdopak se první dostal do Království Nebeského? Lupič, který učinil pokání. Dokonce nemusel absolvovat svátost křestu a svatého Přijímání… Upřímné pokání ho zachránilo. V jiných náboženstvích člověk musí být  “spravňák“ – a to je vše. Jsou lidé, kteří žijí svůj obyčejný život: ulici přechází, když svítí zelená, babičce, která uklouzla, pomohou zpátky na nohy, jízdenky v tramvaji označují – a to jim stačí, aby byli nadšeni svou „správností“. Natolik, že to zavání farizejstvím. Dodržují zákony společenského života a všechny ostatní, dokonce ty  kteří chodí do kostela, považují za omezence. Prý, babičkám nepomáhají, jen svíčky v kostele zapalují.

Je lepší hříšník, který si uvědomuje svou hříšnost, nežli svatý muž, považující se za svatého. A vůbec, ten rohatý a s ocasem má pro každého svoji návnadu: sedí s udící na břehu a odchytává takovéhle správňáky. Jestliže člověk dodržuje veškeré společenské zákony, nic to ještě nevypovídá o jeho duchovnosti. Bílá kravata, nažehlené puky na kalhotách, vyleštěné boty – to vše nic neznamená, máš-li kamenné srdce.

Měli jsme učitele, vysokoškolského profesora protojereje Pavla Alše, tehdy to byl jediný profesor pravoslavné teologie v Česku za období třiceti let… Vyprávěl nám příběh. Zúčastnil se jedné velké mezinárodní konference, kde byli příslušníci různých konfesí.  Mimo jiné tam měl projev jeden mnich z Ukrajiny, vstoupil na jeviště v záplatované kutně, ze které vyčuhovaly nitky, ale hovořil natolik zaujatě, z celého srdce, že mu všichni naslouchali se zatajeným dechem.

Poté vystoupil zástupce jedné z novomódních konfesí, který má i nehtíky ostříhané, i jeho plnovous je akurátní, botičky naleštěné i kalhoty vyžehlené, a mluví tak sladce… Protoierej profesor Pavel se nám upřímně vyznal: „Dívám se na něj a přemýšlím – je v něm alespoň něco lidského?“ Spolu s tím referující byl držitelem diplomu teologa a schopnosti scholastika (někde v knihovně si něco přečetl a měl nějaké teoretické představy).

Tohle nám, mladým studentům povídal otec Pavel s pohnutím v hlase a s pokorou vysvětloval…

Znamená to snad, čím víc vnějšího lesku, tím méně je to třpytivé uvnitř?  Nebo se to dá i propojit?

Občas zevnějšek je pokusem zamaskovat vnitřek. Měl jsem příležitost pobývat na Athosu, kde se snoubí „láska s chudobou“. Žije-li člověk doslovně napůl hladový, více se v něm projevuje láska ke všemu živému. Je pro něj příznačný zcela jiný duševní stav. Vše je tam uděláno ze dřeva, žádný zlatý třpyt. Tuto zásadu jsem si osobně osvojil později, když jsem v Jekatěrinburgu koupil několik ikon. Byla to ruční práce, dílo z obyčejné překližky, v podstatě ze živého dřeva. Autorem byl akademický malíř, velký mistr, který jednou uvěřil v Boha a začal vytvářet tyto ikony a bezplatně je věnoval biskupství. A když jsem je přinesl domů a zapálil vedle nich svítilnu, v mihotajícím plamínku knotu se mi otevřela nepředstavitelná podívaná: světlo se lámalo, obrázky hravě měnili barvu a já jsem byl zasažen do hloubky duše – ikony vypadaly jako živé. Vedle takové ikony měl jsem ostych třeba si utřít  nos. V návalu radosti jsem umístil ikonu do zlatého rámu a začal odříkávat modlitbu – neobjevil se ani náznak minulého prožitku! Jen poté, co jsem opatřil ikoně obyčejný dřevěný rámeček – efekt se vrátil. Skutečně – láska a chudoba. Zeptáte-li se jakéhokoliv jiného k církvi patřícího člověka, dokonce duchovního, bude vám citovat z Písma svatého: „Miluj nádheru Domu Tvého“. Čili všechno má být ve zlatě, minimálně pak postříbřené, vše se má lesknout, vytvářet vnější efekt… Takový bude jeho názor. Jenže můj je jiný: láska a chudoba.

Výtky vůči Pravoslaví v Rusku se objevují právě proto, že se toto vnějškové vystavuje příliš na odiv…

Lidé to však sami přinášejí – je to jejich přání a osobní věc. A přednostové chrámů ve snaze ctít pocity věřících, tradice a tendence doby, tyto jejich dary přijímají a umísťují v chrámech, jako jejich prostředníci.

Je to osobní věc každého člověka. Nikoliv na to je třeba klást důraz. To co je vnitřní, tajemné, nebývá vždy vidět, zejména pro obyvatele. Mohu-li vyjádřit svůj soukromý názor, jsme bojovníci za lidská srdce, jsou pro nás tím nejčistším a utajeným, tím, co nám přísluší dobrými skutky naplňovat a čistotou zdobit. Místo toho občas vidíme tendenci k vnější přitažlivosti, k efektu, nikoliv k efektivnosti. V Itálii tomuto tématu dokonce operu věnovali. Na scénu vstupují duchovní a hned se na nich neonové žárovky rozsvěcují. Pochopitelně jde o hyperbolu, jejímž cílem je ukázat, jak se vytvářejí symboly.  Co se mně týče, jsem – zopakuji to – pro lásku a chudobu. Přišel jste do chrámu, neumíš zpívat, tak to přečti. Hlavně, aby to vyvěralo ze srdce. Neumíš hezky myšlenky formulovat – nevadí, Pán vidí do srdce.

Proč člověk chodí ke Svatému Přijímání? Z jednoho prostého důvodu: pochopil, že se stal otrokem svých vášní, a ve své bezmoci usiluje o spojení s Kristem, jenž nám dává veškerá blaha, jenž je léčitelem duší a těla. Jde tedy o snahu vítězit společně s Bohem. Stát se nezávislým na vášních, transformovat se v „nové dílo“ Pána.  Jestliže se člověk předvádí ve značkovém oblečení ve snaze sdělit okolí, jak se mu v životě vede, pak to vůbec neznamená, že se má ideálně. Je docela možné, že v duchovním smyslu je to úplný žebrák. Naopak, začne-li chápat, že je nahý, že v duši prakticky nic nemá, a že ho vášně stále více zotročují, pak se jich s hrůzou snaží zbavovat. Ale vlastními lidskými silami toho nelze dosáhnout. V tomto zápase člověk potřebuje Boha. Proto jdeš k Přijímání, abys přijal Boha. Právě tato touha k překonání vášní přivádí lidi k chrámu, živému organizmu lásky, tajemnému základu světa. A co a jak je tam pozlaceno, má to 18 či 24 karátů, nemá pražádný význam. Stařec Lazar Abašidze kdysi prohlásil: „Z chrámu lze odnést téměř vše, kromě liturgických nádob, pro nás je nejhlavnější Svaté Tělo a Krev Kristova“. Jaký je tam počet svíček není důležité. Je dobře, že to lidé chápou a nesou je jsa přeplněny city, aby ozdobili chrám. Často však dochází k opaku: přináší je právě kvůli výzdobě a pokaždé si myslí, hle, to já jsem přinesl! „Poslechni Péťo, co ty jsi přinesl? A kam to kněz dal? No jo, sem, to je viditelné místo. A zde by bylo vhodné příště tabulku pověsit…“  Tak začíná opačný proces.

Snaha o výzdobu musí být důsledkem naší lásky ke Kristu, nikoliv účelem.

A co říci o kněžích, kteří se snaží zviditelnit? Jezdí v drahých automobilech, kupříkladu…

Měli bychom chápat, že církev to je nemocnice. Kristus nepřišel zachraňovat PRAVEDNIKY, přišel kvůli nemocným, kteří potřebují lékaře. Vášně stejnou měrou postihují i duchovní osoby. Nemáme kouzelnou hůlku, kterou stačí mávnout a problémy jsou fuč. Jsme stejně nemocní jako laici. Možná to není vidět ze strany, avšak mnozí kněží se slzami v očích se modlí, jelikož znají své vášně a bojují s nimi. A jestli někdo někde upadne, pak je na vás, jako věřících, pomodlit se za něj a pomoci mu, podpořit ho. Je to hulvátství, když ukazuješ prstem a říkáš: Hleďte, to je ten pokleslý. A vlastní hříchy člověk při tom nevidí! Ten, kdo rozdmychává podobné historky, je podobný hulvatům, vytvářejícím další zbytečný konflikt. Existuje pěkné duchovní ponaučení: „Hleď si svého. Nikoho neodsuzuj. Ničemu se nediv“ a budeš sám v klidu a pokoji. A pokud máš možnost, poskytni s pokorou pomoc, vysvětli, podpoř. Buď nad věcí, neklesej sám ve svém odsudku.

Vždyť oni sami vyprovokovali odsudek

Americký politik Zbigniew Brzezinsky řekl: skončili jsme s komunizmem, teď je naším cílem skoncovat s Pravoslavím. V současnosti se vynakládají značné prostředky  na  media, aby očerňovala, hledala nějaká slabá místa… A lidé kvůli penězům, kvůli zisku se snaží podobné konflikty rozdmýchávat… Nebudu rozebírat konkrétní případy, avšak nakolik vím, některé z nich nemají  v sobě reálný základ. To znamená byly vytvořeny uměle, zinscenovány nebo vyprovokovány. Pro lidi, kteří v této oblasti cílevědomě pracují a plní konkrétní objednávku, není problém vyprovokovat jakéhokoliv člověka, duchovní osobu nevyjímaje… Profesionálové jsou všude.

Cítíte se v Česku jako náboženská menšina, jako například muslimové v Rusku?

Necítíme, protože jsme jednotný organizmus. A útočí na nás pouze ti, kteří si zvolili cestu posluhování silám tmy. Ale na to jsme připraveni. Vždyť pastýřská služba je jako vojenská. Jsme doopravdy Kristovi vojáci – sedíme v zákopech přední linie a na nás ze všech stran střílejí nepřátelské tanky, dělostřelectví… Osočují nás, čili dokonce nevědomky házet klacky pod nohy nebo provokovat. Ovšem, jestliže jsou útoky, jestliže ze všech stran střílejí, znamená to, že jsi obsadil dobrou pozici, že jsi dobrý voják.

Proč je v Česku tak vysoké procento ateistů?

Je to pro mě nevysvětlitelné. Možná že se to kompenzuje tím, že Češi jsou velice vlídní. Což není tak špatné, jelikož tato vlastnost stojí  dost vysoko v žebříčku lidských kvalit. Není v silách našeho rozumu poznat Boží záměr.

Byl jsem loni, stejně jako letos, na Carských dnech v Jekatěrinburgu – sloužili jsme liturgii tři hodiny a patnáct minut. Na oltářním stole stálo 30 číší pro přijímání – nikde jinde ve světě jsem něco podobného neviděl. A třicet kněží poskytovalo přijímání lidem asi 45 minut. Pak mi řekli, teď bude procesí: „Krestny chod“. Jsem zvyklý na to, že obvykle to znamená třikrát obejít chrám. Jenže tam to bylo 20 kilometrů! Navíc v noci: zahájilo se ve 3 hodiny a dorazili jsme v 8. Kráčeli jsme v čele procesí a odtud jsme na jeho konec nedohlédli. Podle mého odhadu se zúčastnilo na 30 tisíc pravoslavných věřících.

Lidé šli a zpívali „Ježíši Kriste smiluj se nad námi“. A příští den v Alapajevsku se všechno zopakovalo – nejdřív bohoslužba a poté 20ti kilometrové procesí. Víra je silná na Rusi, avšak spolu s tím, kde je svátost a duchovnost, tam síly tmy „pracují“ zvlášť tvrdě. Dochází k separaci těch, kteří odolávají pokušení, zdokonalují se, a těch, kteří beznadějně klesají. Avšak, začneš-li tohle vysvětlovat tady v Evropě, ani ti neuvěří, nepochopí. Proč? To je těžké vysvětlit.

Možná, že vše souvisí se sociálně-kulturními rozdíly Čechů a Rusů, s různými politickými předpoklady?

Nebudu používat termíny „kultura“ nebo „filozofie“ – nejsou pro mě přijatelné. U některých národů se Víra, Milost Boží více projevuje, to je třeba přiznat. Proto se na Svatou Rus valí tolik neštěstí. Tam, kde více zuří boj, jehož arénou jsou lidská srdce a duše, tam je i neklid a lidové bouře.

Proto i na politické činitele je vyvíjen takový tlak ze strany těch, kdo nemá Rusko rád. Nemají to opravdu lehké, nesou na sobě velkou tíhu, skutečně provádí to, co dokážou v této těžké době.

Dobře víte, že svět řídí určité množství rodin a nadnárodních společností. Peníze mají velkou moc. Tyto síly se snaží řídit celou zeměkouli, nasazují poslušné prezidenty, avšak občas to zaskřípe, ovšem nikoliv proto, že by se přepočítali, nýbrž proto, že Nejvyšší osobně řídí vše a ochraňuje tento svět, cesty Páně jsou nevyzpytatelné.

Co byste řekl o Bělorusku, jiných pravoslavných státech?

O Bělorusku mohu soudit pouze podle slov jednoho známého, se kterým jsem komunikoval v Athoském klášteře. Říkal, kupuj pouze běloruské potraviny. Nikde v Evropě nejsou lepší a z  biologického pohledu čistší. Jde o to, že nejsou geneticky upravované a různými pochybnými hnojivy otrávené. Přitom na celém světě nadnárodní globální společnosti naplňují trhy pochybnými „potravinářskými“ výrobky.

Pochybné potraviny, opravdu je to pro vás natolik důležité téma?

Je důležité. Zneklidňuje mě, že  svět masově nachází zálibu v genetickém inženýrství. Kam to svými ručičkami lezete? Lidé si opravdu myslí, že dokáží něco změnit a staví se nad  Stvořitele! Například, přidávají do pšenice jed ze škorpionů, aby byla odolnější vůči suchu a nemusela by se tolik kropit. Dokázalo to. Jenže se nečekaně objeví ve velkém množství mšice, na což nebyli připraveni, a začíná proces zrození nového druhu pšenice. Zase na genetické úrovní se provádějí nebezpečné experimenty. Ve výsledku potraviny ztrácejí chuť, která jim byla určena Bohem. Není třeba tam lézt!

Víte, že slovo „krize“ znamená Soud Boží? Teď kupříkladu říkají – přišla agrární krize. Kdyby tak lidé znali význam tohoto slova! Soud Boží vás soudí! Protože využíváte herbicidy, škodlivé látky, geneticky upravené potraviny… Sami si kopete hrob! Tak tohle je ta krize – krize vašich srdcí. Jsou jisté hranice, které nelze překračovat. Všechno v přírodě bylo vytvořeno a vybilancováno Stvořitelem a on každý okamžik žehná výsledkům svého tvoření.

Může stát využít církev jako mechanizmus ovlivňování lidí?

V tomto okamžiku se to nevyužívá. Můžeme potenciálně takovou možnost předpokládat, jestliže někde vznikne jakýsi režim nebo nějaké okolnosti vybízející k tomu. Ovšem zatím mohu s čistým svědomím prohlásit, nic podobného se neděje.

Konec konců, co je státu po nás? V Česku je registrováno více než 30 církevních organizací, každá z nich plní svoji funkci. Je to standardní schéma v celé Evropě.

V Řecku stát dává duchovním peníze. Vytváří pro ně spoustu úlev. Ale i tam nelze říci, že je to jeden celek, prostě tam jsou věřící všichni! Jak lze tvrdit, že stát ovlivňuje církev,

když 99 % obyvatelstva a samozřejmě politiků jsou pravoslavní křesťané?

Přesto existuje názor, že církev má být oddělena od státu

Máme tu přání společnosti, aby se lidé dozvěděli něco o Víře. Stát v reakci na přání lidí otvírá vysoké školy, které mají státní licenci. Co je na tom špatného?

Povím vám, co jsem viděl v Řecku – byl jsem tím šokován! Děti v dětských táborech, podotýkám nikoliv pravoslavných, ale obyčejných, čtou ráno modlitby. Můžete si to představit? Na základních školách počínaje první třídou vyučování začíná z  modlitby „Otče náš“. Pro mě to bylo překvapení. A budeme snad tvrdit, že je stát nutí k modlení? V normálním autobuse pozoruji  – z 35ti cestujících se jich 10 vždy pokřižuje. Autobus se rozjel – oni se křižují, jedeme kolem hřbitova – křižují se, kolem chrámu – křižují se. A zase – nutí je snad stát, aby se křižovali?

Řecko je malá uzavřená země, a Rusko – velká a mnohonárodní. Copak lze pro ně uplatňovat stejná měřítka? Můžeme si snad dovolit zavádět ve školách povinnou výuku pravoslaví?

Víte, jaká je zločinnost ve světě? Někomu již došlo: duchovnost je přece jen brzdícím faktorem. Je třeba měnit společnost. A jestliže to v Rusku chápou pak je to nádherné. Je třeba podporovat podobné iniciativy. Podporovat pomocí modliteb, přesně tak, jak se toho dosáhlo modlitbami 30ti tisíc lidí, kteří se vydali na procesí v Jekatěrinburgu a Alapajevsku. Tímto úsilím, a v jistém smyslu sebeobětováním, se všechno mění k lepšímu a způsobuje obrození v duchovní sféře.

Jaké jsou Vaše plány a cíle v oblasti vydavatelské činnosti? Proč jste se tím vůbec rozhodl zabývat?

Pravoslavná farnost v Klatovech je malá. Cítíš v sobě potenciál, energii, vědomí toho, že ještě stačíš v tomto životě něco udělat. Myslíš si – čím ještě mohu posloužit Hospodinovi? Našel jsem zálibu ve vydavatelské činnosti.

Letos nebylo zatím vydáno ani jedno číslo časopisu Svět Pravoslaví. Proč? Na jedné straně jde o nedostatek času. Na straně druhé stojím pokorně sám a moje smrtelné tělo – pouhé nástroje v rukou Božích. Existuje-li možnost misionářství prostřednictvím vydavatelské práce, se zanícením a pokorou přebírám tuto tíhu, není-li však tato možnost – nevadí, za všechno buď pochválen Hospodin!

V průběhu roku 2012 se mi podařilo shromáždit informace o všech pravoslavných farnostech Pražské a Olomoucko-Brněnské eparchie – v archivu je 370 fotografií, včetně snímků prakticky všech kněží a také chrámů. Za celou historii autokefální Církve Českých zemí a Slovenska ,ne že se to nikomu nepodařilo, ale nikdo se ani nepokusil uskutečnit systematizaci podobné informace. Na bázi časopisu v letech 2008-2009 tyto pokusy již byly, ale jen na území Pražské eparchie. Iniciativa měla odezvu: lidé volali, přicházeli osobně, posílali to, se jim podařilo dohledat. Pomyslel jsem si, že když lidé reagují, když je to zajímá, pak je třeba vytvořit plnohodnotného průvodce. Nyní jsem si vytýčil cíl, tento dobrý záměr dotáhnout do konce.

Jaký je účel takového katalogu?

Hlavním účelem je spasení duší.  Katalog bude ležet v každém chrámu, člověk přijde, podívá se do něj, něco vybere, vždyť často, když stojíš před volbou, který chrám navštěvovat, volíme na základě jeho vnějších kvalit, určitých přitažlivých faktorů. Občas pak napoví srdce. Stejné je to i s volbou duchovního, svého osobního pastýře. Člověk se podívá a řekne si, ano, s tímto „baťuškou“ jsem se už kdesi viděl. Takový katalog bude určitě prospěšný.

Яндекс.Метрика