BOŽÍ DAR VÍRY A ATEISTICKÝ SVĚTONÁZOR

1. Srovnávání důkazů a argumentů

Mgr. Oleg Machnev, pravoslavný kněz

Dříve nebo později si člověk pokládá otázku, zda vše vzniklo samo o sobě, nebo nějakým vyšším zásahem. Souhlasit s prvním, by znamenalo přiznat, že se látka z chaosu, bez jakékoli vnější podpory náhle začala tvarovat, přeprogramovávat, aktualizovat, vytvářeje uspořádanou harmonii ve vesmíru a dosahuje úrovně vzniku živých bytostí z neživé hmoty, čili samotného života. Takové uvažování dostalo označení ateistické.

Na druhé misce vah je plné pochopení vnější podpory, dokonce ani ne kvůli tomu, že to říká věda, zejména první a druhý zákon termodynamiky a fyziky pevných látek: chemické procesy nemají tendenci k uspořádání, ale naopak spíše k rozpadávání, entropii, postupnému chaosu, pokud jsou v uzavřeném systému a nemají podporu z vnějšku. S největší pravděpodobností, toto pochopení přichází, protože člověk jsa „pánem tvorstva“ vnitřně cítí, že veškerý stvořený neboli hmotný svět je důsledkem činnosti čehosi dokonalého, nebo Kohosi, jenž zjevuje Sebe, ztotožňujícího se ve světě.

Je docela možné, že svět je projevem vlastností Božích, souhrnem kvalit Stvořitele v jisté projekci přenesené z nebeského systému souřadnic do našeho systému – pomíjivého a omezeného – ale docela vhodného pro činorodost lidí a všeho živého.

Když o tom všem člověk přemýšlí, začíná hledat odstíny Pravdy. V čem tkví dobro člověka, co je to Pravda, jaký je smysl života? Pokud budeme předpokládat, že žádný Stvořitel neexistuje, obrázek je to docela ponurý. Nejsme k ničemu, jsme zde jen pohozeni jako smetí, slupka od banánu, libovolně se pohybujeme, sytíme svá břicha, hromadíme lidské odpadky, hadry, a to má být jediné potěšení našich duší.

Téměř zvířecí, nízké instinkty nám diktují jak druh našich aktivit, tak i stanovené úkoly. Je to slepá ulička také proto, že po smrti není žádná budoucnost, žádná naděje na spasení. Jestliže věřící člověk věří, že Kristus je zdrojem života, a po odchodu do jiného světa nás očekává pokračování života, ale v jiné dimenzi, pak ateista zcela dostane to, co deklaroval, když prohlásil: „Chci být se zdrojem věčné smrti.“ Ukazuje se, že jsou to velmi odvážní a smělí lidé: samotná smrt jim nestačí, dobrovolně chtějí být v epicentru tohoto temného procesu. Podstata není ani v tom, že dostanou to, v co věřili, nýbrž skutečnost, že od prvopočátku volí cestu do slepé uličky a bezvýchodnosti. Jde-li však o rozumný přístup, správnou odpověď napoví láskyplné srdce, jež hlasuje pro slibnou a optimistickou volbu.

Pokud bychom k této otázce přistupovali důkladněji, s uvedením empirických důkazů, může ateista říci: „Jurij Gagarin letěl do vesmíru, a nyní lítají astronauti, Boha však neviděli.“ Samozřejmě, přívrženci beznaděje a temnoty nečtou Písmo, oni nechápou, že „Bůh je Duch“, „blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha“. Je těžké vidět Toho, Kterého nehledáš, když je tvá duše naplněna jiným a je blokována možnost vnímat Stvořitele. Bezvěrci jsou bezmocní, protože na úrovni faktů nic nabídnout nemohou, jen sama ničím nepodložená slova. Sny, iluze a výtvory fantazie nelze brát v potaz. Fakta jsou fakta.

Pokud jde o víru a jako důsledek o vyznání víry, překvapuje nás hojností přesvědčivých, silným dojmem působících důkazů. Nejvýraznější příklad nám dává křesťanství. V prvních stoletích jdou miliony věřících dobrovolně na mučednickou smrt, smrt surovou a krutou. To se děje, samozřejmě, nikoliv proto, že teoreticky věří v existenci Boha, připustí myšlenku, že je to možné, s největší mírou pravděpodobnosti nebo s vysokým součinitelem příležitostí.

Kvůli takovým filozofickým úvahám se na smrt nejde. Zdá se nabízí jiné vysvětlení: pouze silné přesvědčení, vřelý dar víry a lásky ke Zdroji všech blah, k Pravdě dělá z lidí „jiné bytosti“, neotřesitelné tváří v tvář smrti. Stačí jen zavřít oči a přemýšlet o tom: miliony lidí se dobrovolně podrobují brutálnímu mučení. Nikoliv kvůli předpokladům, nýbrž pro lásku ke Zdroji lásky! Je to nejpřesvědčivější důkaz.

Musím dodat, že „římské právo“ je obsaženo v učebnicích dokonce moderní jurisprudence jako právo, které si zasluhuje, aby bylo studováno kvůli několika jejím základním postulátům. Takže, podle římského práva, osoba, která na křesťana napsala udání, se musela podepsat, anonymní udání byly nepřípustné. Jestliže obviněný na základě udání byl stíhán a popřel u soudu jakoukoli spojitost s křesťanstvím, jestliže nasypal kadidlo před sochou některého z falešných bohů a klaněl se jim s úctou, pak byl trestán oznamovatel. Pro falešné udání a za zločin proti spravedlnosti byli viníci biti důtkami. Zdálo by se: věřící by se mohl přetvařovat, uctít modly, a udavač dostane desítky úderů důtkami a nadlouho si zapamatuje, že se nevyplatí udávat křesťany. Šlo by o dobrou věc – dát udavači za vyučenou a netrpět. Křesťané však taková vrátka v legislativě nepoužívali a dobrovolně snášeli mučení, obětujíc své zdraví a samotný život. Zachovaly se i záznamy výslechů a mučení, v nichž se ženy, chlapci, dívky a děti nezříkaly víry.

Historie se opakuje. Ve dvacátém století byli v Rusku, v průběhu „rudého teroru“ v letech 1918 – 1938 podrobeni mučení a pozabíjeno na 300 tisíc příslušníků duchovenstva, mnozí věřící došli k újmě, když si na nich vybíjeli zlost militantní neznabozi, aktivní ateisté.

Do Gulagu putovali desítky tisíc věrných následovníků Krista, šli tam mrznout a hladovět, na vlastní kůži pocítit nenávist vládnoucího režimu. Vstoupili na nebesa a byli proslaveni mnozí ruští novomučedníci a vyznávači, kteří svůj život pro víru položili.

V historii lidstva neexistovaly žádné jiné další příklady, které by se daly srovnat s mučednictvím v křesťanství. Z historie jiných náboženství takové případy si ani nepamatuji, příliš hladce se tam všechno událo. Tam byly ojedinělé případy sebeobětování pro jisté myšlenky, kvůli obhajobě názorů. Musí se jasně chápat, že pro absurdní nápad nikdo na smrt nepůjde.

Vezmeme-li v úvahu přesvědčivost argumentů ve prospěch náboženství oproti ateizmu, přejdeme k volbě, které z náboženství nás přibližuje nejvíce k Bohu, které má zjevně charakter Boží inspirace.

2. PŘEDPOKLADY UZNÁNÍ SPRÁVNÉ CESTY V JEDNOM Z NÁBOŽENSTVÍ

Mohlo by se zdát, na první pohled, máme tu velké množství náboženství, a všichni mluví o své výlučnosti. Pro přehlednost lze vytvořit klasifikaci, podle níž se provede separace, jelikož celé skupiny, desítky náboženských proudů jsou odnoží z hlavních fundamentálních náboženství.

Aniž bychom se pouštěli do podrobností a detailů, uvádím čtyři celosvětová náboženství:

1. Křesťanství
2. Islám
3. Judaismus
4. Buddhismus

Existují i jiná náboženství neobsažené v těchto skupinách, která mohou být jednoduše zahrnuty do skupiny charismatických náboženství, to znamená, že jde o organizace lidí, které spojuje autorita jistého vůdce a někdy i vlivných skupin přizpůsobujících svoji strukturu strukturním a hierarchickým schématům církevního charakteru.

Zabýváme-li se otázkou vyhledávání náboženství s největším stupněm potvrzení správnosti jeho cesty, začnu okamžitě s křesťanstvím ,jako nejvýraznějším mezi ostatními, díky síle svých argumentů a zvláštností, což vede k uznání jejího nesvětského původu.

První důkaz byl již předložen – jsou to bezprecedentní fakta dobrovolného mučednictví, při němž prožívání Boha zastiňuje všechny prožitky zemského charakteru a přináší poznání, že to všechno je jen „marnost a trápení ducha“.

Důkaz druhý. Z jakých knih bylo nové učení převzato? Je to snad vhodně uzpůsobená, předělaná starší verze náboženství?

Sama o sobě toto učení, zahrnující trojjediného Boha a vtělení Boha Slova, sebeobětování, sebezbavení, přinášení sebe sama jako oběť, bylo v té době velmi neobvyklé. Nic takového v žádném náboženství nebylo. Apoštol Pavel napsal: „Židům zajisté pohoršení, Řekům pak bláznovství.“ V té době měla náboženství mytologický charakter. Mýty to jsou ideje, které jsou nám předkládány v obrazech.

Některé plody fantazie přitahovaly lidi a dělaly objektem uctívání nejen nebeská tělesa, ale též neživé objekty. Z historie je známo, že Římané byli tolerantní vůči víře a shromažďovali v panteonu bohy pokořených národů. Soch a plastik bylo velké množství, jak je komu po chuti. Pokud se vám líbí krásná svalnatá postava Apollónova, lze se klanět jemu. Dáváte-li přednost síle a moci, pak je tu Jupiter. Milujete-li moře, dary moře, můžete si vybrat Neptuna. Primitivní a jednoduché.

Lidé však často volili ve prospěch té vášně, která více odpovídala jimi upřednostňované představě. Například určité skupiny lidi přinášely oběti Venuši, Jupitera taktéž slavili podle svých zálib, Bacchus je aktivně uctíván dodnes milovníky vína, slavnostních hodokvasů, jinými slovy, gurmáni.
Křesťanství se zásadně, radikálně odlišovalo od dříve existujícího vztahu k Bohu, dá-li se to tak říci = „od lidové tradice“. Slovo „pohanský“ se ze staroslovenštiny překládá jako „lidový“.

Za třetí, musíme zdůraznit, kdo byl předkladatelem nového učení. Ve skutečnosti zakladatel této víry Ježíš Kristus neměl teologické nebo filozofické vzdělání, i když již ve věku 12ti let zůstal v chrámu a hovořil s Židy, a to tak, že oni byli překvapeni Jeho moudrostí a znalostmi. Nejbližší apoštolové byli obyčejnými rybáři.

V kterékoliv společnosti, aby se dosáhlo změny, výměny hodnot duchovního charakteru, tedy v jistém smyslu převratu, musíte vytvořit příslušný tým, složený z odborníků v této oblasti, získat dobře vyškolené farizeje (mnichy), zákoníky, kněží, vzdělané vykladače zákona, vytvořit jistý plán, scházet se a promýšlet strategické tahy pro splnění tohoto úkolu. Jak víme, nic takového se nekonalo.

Jak lze vysvětlit, že i po mučednické smrti Ježíše počet křesťanů jen rostl? Po mučednické smrti apoštolů (s výjimkou svatého Jana Bohoslova, jenž odešel k Bohu v hlubokém stáří), se křesťanství šířilo jako lavina, v různých oblastech, v různých zemích a v různých jazycích. Jak víme, apoštolové se jazyky ani neučili, získali jejich znalost jako dar. Pouze v roce 313 vydal císař Konstantin I. Edikt milánský o uznání křesťanství jako státního náboženství, do té doby byli věřící přísně trestáni, pronásledováni a v některých obdobích masově popravováni.

Před námi jsou nesporné skutečnosti. Buď tedy budeme trvat na svém a předstírat, že nic z toho nebylo, anebo je třeba přiznat: křesťanství jako náboženství je ve všem pravdivé, ve všem duchovní, jinými slovy – je to nadpřirozené.

V žádném jiném náboženství nic podobného nebylo, a to ve všech uvedených bodech. Všechno se odehrávalo natolik hladce, že chtě nechtě se musíš ptát: mohlo se tak stát z důvodu lidské solidarity, společného zájmu?

3. PRAVOSLAVNÁ VĚROUKA A KŘESŤANSTVÍ

V křesťanství jako náboženství je mnoho odboček. Vyskytují se dokonce názvy křesťanských skupin, jako například episkopální, baptistické, metodistické, Adventisté sedmého dne, apoštolské.

Při takové různorodosti je třeba pochopit, že Kristus přišel a založil jednu Církev, mystické tělo v Sobě Samém.

Ze Symbolu víry víme: „Církev je jednotná, svatá, všeobecná a apoštolská.“ Během prvního tisíciletí od narození Krista bylo tomu tak, a žádné pochybnosti nevznikaly. Spasitel a apoštolové neměli za cíl vytvořit několik církví, nebo přesněji řečeno nekladli si za úkol vytvořit Církev a zvláštní skupiny lidí pod hlavičkou Církve a příslušných morálních hodnot a životního stylu.

V pravém Církevním organismu vždy existovala apoštolská posloupnost skrze vzkládání rukou na nově svěceného kněze doprovázeném příslušnými modlitbami z původní Církve. Otázky dogmatického a věroučného charakteru se řešily společně čili všeobecně, s povoláváním biskupů a kněží na svaté sněmy, které později dostaly název Všeobecné sněmy.

Vzhledem k jejich důležitosti, založily tyto celocírkevní shromáždění základy skutečně všeobecného rozměru, odsekávaly falešná učení a vedly k čistotě Církve.

Z nedostatku pokory a přijatých duchovních požehnání začaly vznikat falešné doktríny, samozřejmě, ze strany rozkolníků dobře zdůvodněné, přikryté závojem slušnosti. Vznikají „křesťanské“ skupiny, pro které všeobecné sněmy, svaté tradice jsou jen prázdné fráze, skutky svatých otců je taktéž nezajímají. Svým zesvětštělým, a v některých případech zamlženým , vědomím vykládají Písmo svaté po svém, nadbíhaje uším posluchačů. Často je cílem přilákat co nejvíce stejně smýšlejících lidí, jimž se nabízí snadnější cesta.
Pojďme cestou hledání s postupným oddělováním toho, co se nehodí pro spasení duše, a toho, co přináší odpovědi na smysl života, vede ke skutečnému pochopení bytí. Nápadný je rozdíl pravoslavné víry od jiných křesťanských doktrín v nazírání na pojem hříchu. Všechna náboženství se obracejí na člověka, všechna nabízejí spásu a všechna mají ve svém slovníku pojem hříchu. Vysvětlení se u všech liší, od duchovního k morálnímu výkladu, a v některých případech až do úplného zproštění viny, kvůli slabosti naší podstaty a aby bylo možné zavděčit se zastáncům úplné svobody konání. V kontextu pravoslaví poodhaluje toto téma mnohem hlubší rozměr. Hříšnost a touha překročit určité normy, nechuť naslouchat hlasu svědomí, hlasu Božímu v nás,je výsledkem významného poškození naší podstaty, churavého stavu. Může-li se to vyjádřit alegoricky, jde o postupnou mutaci. Jestliže záření způsobuje mutaci fyzických tkání organizmu, pak byla mutace lidské povahy způsobená již v období zhřešení prvního člověka Adama a stálé se prohlubovala do té míry, že bylo na čase přistoupit k procesu normalizace, jinými slovy – ke spasení.

Poškození dosáhlo takové úrovně, že člověk již neměl šanci se vyléčit , vrátit se do normálního stavu. Vlastně služebníci Páně, světci pochopili tuto bezmocnost, k níž dochází ve světě a svým příkladem, odříkáním, modlitbami se snaží obnovit obraz Boží, původně v nás založený. Překonávaje mutaci, která způsobuje vášně, vyvolává sklon k hříchu, zlu, šli tito muži cestou utrpení a přivolávali pomoc Boží při obnovení přirozeného lidského stavu. Je-li člověk nemocný, jde k lékaři, je-li těžce nemocen – musí do nemocnice a když je situace ještě vážnější potřebuje pomoc profesora nebo dokonce konsilium profesorů. Když lidstvo postihne epidemie nebo pandemie, svolávají se mezinárodní konference, mobilizují se síly zdravotní péče na celém světě.

No, a pokud zásadně onemocní lidstvo jako celek, nadešel čas, aby zasáhl Ten, Kdo stvořil tento svět. Na tomto základě stojí pravoslavná věrouka a dogma o Kristovi, našem Spasiteli.

Zástupci náboženství často nepracují se svými věřícími v duchovním slova smyslu, nesnaží se změnit vlastnosti a stav mysli, protože ani si neuvědomují skutečnou potřebu duše tíhnoucí k Bohu. Mají tendenci dodržovat vnější formu, morální a etickou stránku, což je hygiena, nikoliv terapie duše.

Na podporu tvrzení, že s námi je vše v pořádku, lze jako příklad uvést jak historii celého lidstva, tak i jednotlivé lidské osudy. Při sledování historické cesty lidstva, s mnohočetnými válkami, krveprolitím, neustálými pokusy o násilné převzetí moci a revolucemi, nevědomky docházíme k závěru, že zcela zdravé a inteligentní bytosti nejsou toho schopny.

Kolik utrpení v rodinách, veřejných sférách života, financích, politice! Stačí připomenout historické mezníky Ruska, uchopení moci bolševiky, zavraždění z Boží milosti vládce Ruska, cara Nikolaje II. a jeho rodiny, nelidský „rudý teror“ jehož oběťmi se stalo 15 % veškerého obyvatelstva země. To vše se dělo s divokou nenávistí ke všemu živému, k spoluobčanům. Stává se naprosto jasné, že takové množství vášní se nemůže vejít do zdravého srdce rozumné bytosti.

Jen pravoslavné křesťanství bije na poplach kvůli hluboké zkaženosti a onemocnění naší povahy. Uvědomujeme si, že je to nepříjemné, ale když se na ten globální pokles podíváme objektivně, budeme nuceni přiznat, že má pravdu to náboženství, které to hluboce prožívá, které křičí a zaklíná. Protože právě tyto příznaky jsou klíčové, pak toto náboženství – s dlouhou historií a velkými zkušenostmi – má zajisté správné prostředky léčby této nemoci.

4. POTŘEBA UZNAT VLASTNÍ NEDOKONALOST JAKO ZAČÁTEK CESTY K UZDRAVENÍ

Na základě skutečnosti, že Církev je mystickým základem světa, v jistém smyslu, neviditelnou platformou, na níž stojí vesmír, lze dojít k závěru, že porušení rovnováhy mezi odpadlíky a lidmi, kteří jsou naplněni Duchem, vždy děkujícími Bohu jako první příčině všeho stvořeného, vede k deformaci, destrukci mystického základu světa. To má za následek žal a otřes obyvatel povrchu platformy vesmíru. Materiální systém souřadnic je velmi závislý na Duchovním systému souřadnic jako matrice všeho jsoucna. Nikoliv bezdůvodně posvětil Ježíš Kristus vody v řece Jordán, a spolu s tím i veškerou povaha vesmíru, v jistém smyslu došlo takto k „přeprogramování“, k vnesení čehosi svěžího, čistého a Božského do tohoto světa. Ten, kdo má duchovní oči, chápe, že v první řadě je třeba změnit sebe sama a začne-li každý u sebe, pak se postupně změní všechno kolem. Svatý Serafim Sarovský řekl: „Zachraň se sám a tisíce kolem tebe budou spaseni.“ Na základě vztahu lidí ke všemu co se děje, mohou být rozděleni do několika skupin. V alegorické formě to vypadá přibližně takto.

Velká loď na moři se začala potápět. Někteří cestující se rozhodli zachraňovat plaváním, jiní začali sbírat trosky lodí, dřevěné konstrukce, sudy, chytali se za ně, nebo vylezli na ně, aby zůstali na hladině. Někomu se poštěstilo obsadit velké plovoucí konstrukce, kusy stožáru, a nikoho cizího k sobě nepouštěli, pouze členy své rodiny. Byli i tací, kteří včas ukořistili loďky a čluny. Předvídaje, že plavba se může protáhnout, začali vykládat z lodi zpočátku vše nejnutnější: jídlo, světla, navigační přístroje, zápalky a hořlaviny. Postupně se dostávali do ráže a začali záměrně vyhledávat cennosti, šperky a koberce. Až poté odplouvali.

Je jasné, že to vše dělali pro sebe, pro své vlastní dobro. Vedle těchto lidí ve vodě byli ti, kteří se drželi na povrchu z posledních sil. Samozřejmě, praktický majitel člunu takové k sobě nepřipustí. Byli tam i tací, kteří když spatřili loďku, snažili se k ní doplavat a chytit se alespoň jejího okraje. Majitel v tom viděl útok na sebe a majetek, odstrkával je pádlem a držel je opodál, některé při tom zmrzačil a zabil, přičemž si myslel: „Vždyť se všichni stejně utopí, o jednoho více či méně, není to důležité“. Avšak najednou po hladině kráčí člověk, říkejme mu Zachránce.

Kdo se jako první obrátí na Něho? Ti, kteří si uvědomili svou zoufalou situaci, ti volají na Něho a On každému nabízí pomocnou ruku, vytahuje je z vody a dává jim možnost zůstávat s Ním. Ti, kteří byli na loďkách, pomoc nepotřebovali, cítili se docela bezpečně a pokračovali v plavbě. K čemu je jim Spasitel, překypují sebevědomím a spoléhají se na vlastní síly.

Ti nejlépe zajištěn kteří mají čluny a četné majetky, natolik nechtějí vidět někoho, kdo se k ním blíží, že mu budou nadávat, rouhat se, odhánět ho vesly, a tím, aniž by si to uvědomili, volí svou záhubu, jelikož sebevědomým zatemněná mysl není schopna správně analyzovat situaci a srdce přilnulo k bohatství, s nimž se ani utonutí nebojí.

Potíž je v tom, že mnohá náboženství znesnadňují pochopení tohoto procesu a namlouvají lidem, jak jsou dokonalí, všichni umějí chodit po hladině. Když se v jedné evropské zemi dělal průzkum mezi obyvatelstvem, kde se, podle nich, ocitnou po smrti, 90 % uvedlo, že v ráji, jelikož si to zasloužili. Když se jich ptali na roli Církve v jejich životech, odpověď byla velmi pozitivní: je to velice dobré kulturní dědictví, zpěv a tradice, uklidňující duši. Z výšky vlastní důstojnosti oni nenamítají proti existenci Církve – ať nám lahodí našemu sluchu.

Vysoké morální kvality, respekt k vnější slušnosti udělaly svou práci – lidé si vytvořili sami ze sebe modlu. I v mé praxi bývaly případy, kdy člověk ve své povýšenosti se v rozhovoru přímo rozplývá jen proto, že se uvolil komunikovat s nižší bytostí, kochá se vlastní blahosklonností, když ji „obdarovává“ slovem, fakticky omdlívá z pocitu vlastní velikosti a učiněného blahého skutku. Není divu, že 8 % recipientů odpovědělo: „Vždyť já jsem svatý.“

Dokud „pán tvorstva“ nepochopí hloubku svého pádu, svou bezmocnost při odporování vášním, které ho osedlaly, podrobily si ho, udělaly si z něj otroka, do té doby nepůjde člověk do Léčebny a Ozdravovny duší, to znamená do Církve. Teprve pak tonoucí začne volat o pomoc, až se bude topit a umírat, jako slepý Bartimeus zvolal ke Spasiteli: „Ježíši, Synu Davidův! Smiluj se nade mnou „(Lk 18, 37-38). Daleko horší je mít oči, ale být přitom duchovně slepí a nevidět co činím vně.

5. O NÁKLONNOSTI SRDCÍ K PRAVDĚ

Pro ilustraci tohoto tématu vhodný příklad podobenství uvádí starý mnich archimandrita Lazarus Abašidze. V jakési zemi byl jeden úžasný člověk, velmi ušlechtilý a bohatý. Bez ohledu na své bohatství byl ve stejné míře hodný, milostivý a moudrý, rozumný a spravedlivý. A měl takový podivný zvyk: shromažďoval ve svém domě mnoho sirotků, učil je různým znalostem, moudrosti, zručnosti, ručním pracím, dobrým skutkům, a podobně. A když povyrostli a pevně na svých nohách stávali, moudrost a sílu nahromadili, pak dobrý učitel žehnal jim na cestu životem a vyprovázel je v míru. To však neznamená, že o ně přestal mít starost. Jelikož měl mnoho přátel a byl všude velice vážený, pečoval i nadále o osud svých chovanců, dojednával a zařizoval jejich činnost v budoucnosti, přičemž samozřejmě bral v úvahu srdeční náklonnosti a charakterové vlastnosti každého z nich.

Významní měšťané rádi brali tyto chovance do služby na své statky a podniky, protože věděli o jejich bezúhonnosti a pracovní schopnosti, loajalitě a poctivosti.

Uplatňoval tento dobrý muž ještě jeden moudrý přístup: před uvolněním dalšího ze svých chovanců uspořádal pro něj zkoušku. Dával mu čisté rýsovací prkno, pastelky a žádal ho, ať zobrazí to, co mu ze života v jeho domě nejvíce utkvělo v paměti. A každý chlapec kreslil přesně to, k čemu se chýlilo jeho srdce, co bylo v podstatě hlavním rysem jeho charakteru a čím se nejvíce zabývala jeho mysl.
Jeden namaloval zahradu, květiny a kašnu v zahradě, pávy a další nádherné ptáky sídlící v této krásné zahradě. Další maloval koně a hru s dětmi, hru, která byla tolik zábavná a bezstarostná na trávník cích krásného panství, kde se tak dobře společně žilo pod záštitou jejich dobrého opatrovníka.

Třetí zobrazil sebe v půvabných šatech, do nichž ho oblékali zde, s nějakou z jeho oblíbených hraček. Někdo kreslil slavnostně vyzdobené místnosti či velkorysé stolování v jejich přístřeší: krásné nádobí, různé pochutiny, gurmánská jídla servírovaná na stůl o svátcích a podobně.

A moudrý učitel pozorně prohlížel tyto kresby a neomylně určoval dispozice dětí a vybíral pro ně místo a zaměstnání pro jejich další život. Tak zařizoval jejich osud. Ale některé děti – i když jich bylo velmi málo – nemalovaly nic jiného než svého dobrého a laskavého mecenáše, malovaly ho s pocitem velké lásky a snažily se zobrazit všechny jeho nejlepší rysy. Někdy dokonce doplňovaly tyto své barvami vyvedené city dojemnými slovy, občas mu věnovaly verše. Celkově vzato, nejčastěji vyjadřovaly toto: „My, náš drahý otče, nejbližší a nejdražší pro nás, jen tebe milujeme nejvíce na světě. Vše dobré, co jsme viděli tady, jen proto bylo takové, že se v něm odrážela tvá dobrota a laskavost, že to pramenilo z tvého milujícího srdce. A budeme vždy pamatovat a milovat ne tyto věci, ne oblečení, nikoliv jídla a krásu tvého domu, ale především tebe samotného „. A právě takové chovance moudrý opatrovník zvláště vyzdvihoval, takové vlastně i hledal, jako nejrozvážnější a velkorysé – ty, kteří dokázali vybrat si to nejdůležitější a upozadit druhořadé. Takové chovance tento bohatý a ušlechtilý muž ponechával navždy u sebe, adoptoval je a připravoval na dědění všech svých statků…

Podobně i náš život – není to rýsovací prkno s pastelkami?

Vidí Bůh svým přemoudrým, vševidoucím okem každý tah, každý detail, všechno si pamatuje, zná skutečnou cenu všeho. To, co je vyjádřeno v tomto obrázku, jako záblesku v čase, určí celou naši budoucnost a naše pozice ve věčnosti – navždy, na věky věků!

Použije-li se teologický jazyk, „jsme spaseni touhou po Bohu“, bez ohledu na to, zda se topíme nebo bezpečně stojíme na nohou. Touha duše žít podle Evangelia, napodobovat Krista v pozemském životě, dostává duši na novou úroveň, do jiného stavu. Není divu, že apoštol Pavel řekl: „Ty jsi nové stvoření.“ Když je toto původní spojení porušeno, začíná onemocnění duše, mutace. Z fyziky je nám známé radioaktivní záření, které ničí fyzické tělo, avšak existuje i „destruktivní záření“, působící v oblasti ducha, které ničí duši. Důsledkem toho je, že vede k destrukci těla jako jednotné psychosomatické složky člověka. Pokud je člověk zasažen vášněmi, pak se mění jeho chůze, cílevědomost činů a skutků. Specifickou se stává jeho řeč. Mění se mimika, výraz obličeje dostává podobu démona, jenž se vtělil do duše a zotročil ji, protože je to jeho práce.

Zapojení do Církevního života, bytí v Boholidském organizmu vede k uzdravení duše a srdce. Blahoslavení jsou ti, kteří to pochopili! Ten, jehož srdce je nakloněno hledání Pravdy, přijde přesně tam, kde se nabízí široká škála terapií, léčebných programů, které odstraňují oblast iluze, připravují duši na přijetí něčeho jí spřízněného, blahodatného. Pravoslavná církev to je živý organizmus, kde tento ozdravný proces nepřetržitě probíhá.

6. PRAVOSLAVÍ JAKO CESTA K UZDRAVENÍ

Považujeme-li kulturu dědictvím lidské minulosti a filozofii – letem myšlení, které vede k určitým myšlenkovým závěrům, na základě omezenosti lidského poznání obklopujícího nás vesmíru, pak na pravoslaví nahlížíme jinak. Je to zjevení Boží, přinesené našemu světu.
Ten, kdo žije kulturním životem, stává se kulturním, milovníci přemyšlení se stávají mysliteli bez ohledu na to, zda mají falešné závěry nebo standardní pro takové, jaké jsou oni sami. Pravoslaví má své poslání ve světě, dává možnost nacházet se v jeho sféře a tato formulace je dostačující pro ty, kteří to chápou. Na základě této analýzy lze množství lidí rozdělit do tří skupin.

Jedni, to jsou nemocní, žijící v iluzích a sebeuspokojování. Druzí, to jsou ti, kteří si uvědomili ubohost takového bytí, jeho pomíjivost, kteří jsou nespokojeni s nízkými potřebami, jelikož i rozkoše se jednou přejí a ztrácejí chuť. To je skupina léčících se.
A konečně je tu skupina uzdravených. Lze k nim bezpečně zařadit Boží svaté, kteří zvítězili nad světem s jeho nástrahami, rozestavěnými léčkami a pastmi pro každého.

V případě těch, kteří se nepovažují za nemocné, nelze ani pomýšlet na léčení. Musí existovat projev svobodné vůle, pokora a přání vydat se na cestu vnitřního boje.

Existuje pouze jedna terapie – askeze, a jako důsledek, duchovní horlivost. Ctihodný Nikita Stifat to popsal takto. Člověk má pět smyslů, a proto i zkoušek je pět: bdění, bohomyšlení, modlitba, abstinence a ztišení (hesychasmus). Adept musí podřídit svých pět smyslů těmto pěti zkouškám a to zrak bdění, sluch bohomyšlení, čich modlitbě, chuť abstinenci a hmat ztišení. A když dosáhne plného podřízení, pak „lépe očistí svou mysl a to tak, že ji vybrousí k naprosté přesnosti a vidění všeho“ (Dobr. sv.5, str.108).

Tedy, dochází ke kontrole svého stavu, odmítnutí myšlenek, které se mu snaží vnutit do mysli. V tom všem velmi pomáhá neustálá modlitba Ježíšova: „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou“ – protože pouhá zmínka o jménu Spasitele je účinným a výkonným prostředkem, působícím proti podněcovateli vášní, pomahačům knížete temnot. Objeví se Blahodárné účinky obecně, mění se stav mysli, pokora.

Každá z těchto pěti zkoušek má hluboký význam.

Bdění – Pán nás učí způsobům noční modlitby. On Sám trávil celé noci na hoře. „A poslal pryč zástupy, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil“ (Mt. 14,23). Bdění je upřímné napodobování Kristova života, práce na sobě, v jistém smyslu – oběť.

Bohomyšlení – obracení své mysli k Bohu. Jakmile se začneme soustřeďovat na věci božské, na potravu pro naše duše, ihned se objevuje mnoho myšlenek, které odpoutávají pozornost a uvádí do stavu prázdného neklidu. Vidíme tolik příležitostí k uplatňování svých sil, nabízí se tolik zajímavého a lákavého, že je těžké odolat. Potřebujete hodně úsilí, aby se tok myšlenek udržel ve správném směru.

Je přitom nutné nevěnovat se intelektuálnímu cvičení, nezabývat se akademickými postuláty nebo filozofií a též nesklouznout do oblasti snění, fantazírování, svévolného výkladu oblastí pro nás těžko srozumitelných, avšak prostudovaných a prezentovaných ve výkladech svatých Otců Církve. Dobré cvičení pro mysl, vůli a Boha milujícího srdce.

Modlitba – rozhovor s Bohem, patřičný stav mysli. Přesně to vystihl sv. Ignatij Brjančaninov: „Blahodárné účinky pokory jsou velmi podobné blahodárnému účinku modlitby, přesněji řečeno: je to stejný úkon“ (Asketické zkušenosti. T.1, O pokoře, str.345).
„Duše modlitby – pozornost. Bez pozornosti se odříkávaná modlitba stává tlacháním a modlící se podobá těm, kteří berou Boží jméno nadarmo.“ (O modlitbě, str.159). Je to duchovní práce, práce, která se neobejde bez řádné pokory, velkorysé připravenosti duše k této zkoušce.

Jako důsledek přichází pozornost, soustředění, emoce. „Bůh ví, co potřebujeme, ještě než o to požádáme. Potřebujeme modlitbu: přibližuje člověka k Bohu. Bez ní je člověk cizí Bohu , a čím déle se cvičí v modlitbě, tím více se přibližuje k Bohu. Modlitba – svaté přijímání života. Její zanedbání přináší duši neviditelnou smrt „(Tamtéž, str.153).

Abstinence je spojením tělesného a vnitřního půstu, je to zdržení se nadměrné konzumace jídla, nápojů, odmítnutí špatných návyků a všech požitků, které přesycují tělo. Jde o to najít tu správnou míru dovoleného. Až do 19. století v mnoha křesťanských zemích se během půstu nejen mírnili v jídle, ale vyhýbali se i veškeré zábavě, dokonce zavírali všechny divadla, zábavné podniky. V Řecku je i dnes první postní den – dnem volna, aby se lidé mohli odpoutat od svých obvyklých záležitostí a soustředit se na věčné.

Půsty existovaly již od dob Starého zákona, a podíváme-li se hlouběji – první přikázání dané člověku Bohem je právě přikázání půstu. Adam a Eva nedokázali odolat, ochutnali ovoce, čímž porušili zákaz, nekáli se a byli kvůli tomu vyhnáni z ráje.

Křesťané se začali postit od samého založení Církve, následuje příkladu Pána a apoštolů.

Raní církevní autoři konstatovali, že apoštolové nastavili první čtyřicetidenní půst podle proroka Mojžíše a Spasitele, kteří se postili čtyřicet dnů v poušti. Evangelista Matouš cituje Ježíše: „Toto pokolení nevychází, jedině skrze modlitbu a půst“ (Mt 17, 21), totéž vypráví evangelista Marek (Mk 9, 29).

Popsány jsou i jiné epizody ze života Pána s připomínkou půstu, například na otázku zákoníků, proč se učedníci Janovi postí, ale Jeho ne, Hospodin odpověděl: “ Přijdou dny, kdy jim bude ženich vzat, a tehdy se budou postit “ V knize „Skutky apoštolů“ a dalších knihách Nového Zákona existuje mnoho příběhů o tom, jak se apoštolové postili.

Existují zbožné legendy o tom, že se Velký půst s konečnou platností zformoval v době původního vzniku křesťanství, kdy se stalo zvykem křtít o Velikonocích nové katechumeny a připravovat je na přijetí svátosti dlouhým půstem. Z pocitu bratrství a lásky se s nimi tohoto půstu začali účastnit také ostatní věřící.

Hlad zostřuje naše smysly a může přivést člověka k hlubšímu porozumění na mnohem hlubší, pocitové úrovni. Evangelista Lukáš (Lk 15), popisující příběh, který se stal Marnotratnému synovi, nám říká, že právě tento smysl, nakonec, dovolil hříšníkovi vzpamatovat se a v důsledku toho přišlo pokání.

Nicméně, omezení jídla – to není jediná věc, kterou ukládá lidem abstinence a půst.

Jak napsal slavný kazatel Jan Zlatoústý: “ Pravý půst je potravou duše, krotí nesmírnost řeči a zavírá rty, krotí smyslnost a uklidňuje cholerický charakter „. “ Ať se nepostí jenom ústa, ale postí se i zrak i sluch i nohy i ruce i všechny údy našeho těla,“ řekl. Sv. Jan Damašský zdůrazňuje: „Kdyby to hlavní v půstu bylo jídlo, pak by krávy byly svaté „.

Když jsem navštěvoval Svatou Horu Athos, slyšel jsem od mnichů takové poučení pro laiky: „Kdo se nepostí dobrovolně, bude se postit nedobrovolně“: to znamená, že nestřídmý a bezuzdný člověk stejně dojde rozumu skrze utrpení a některá omezení, což bude rovněž abstinence, ovšem tentokrát nedobrovolná.

Ztišení (Hesychasm) – je druh spirituální praxe, kdy asketa dlí v mlčení, a to jak externím (bez tělesné komunikace), tak vnitřní (mlčení smyslů). Samotné slovo „hésychia“ znamená ticho, pokoj; tento druh modlitby je skutečně křesťanským výrazem vyrovnanosti.

Akce a rozjímání se spojí dohromady, a z toho se rodí duchovní činnost, učí svatý Řehoř Palama. O přínosu ztišení čteme také od svatého Antonína Velikého, „patrona mnichů“: „V samotě a mlčení je snadnější porazit nepřítele a dosáhnout dokonalosti“, mlčící je ušetřen tří vad – skrze sluch, jazyk a vidění (Stanovy, 6). A to, že nejde o prosté mlčení, vidíme dále: „Sedící v cele své se zavřenými ústy a Boha neznající, podobá se zbořenému domu …“ (Stanovy, 25), [2, str.. 66, 154, 156 až 157]. A proto Hesychasm je starý jako křesťanství samo.

Všechny výše uvedené kroky jsou si velmi podobné a ve smířené osobě, která se upřímně obrací na Dárce všeho blaha, spouštějí jakýsi očistný cyklus, střídaje se navzájem. Vlastně nikoliv kvůli přesnosti provedení, ale díky tomu, že se to snáší jako dar. Dar od Boha!

Očisťující se mysl začne odmítat pokusy proniknou do něj, sama se koordinuje, dochází k automatickému ladění, dá-li se to tak říci, začne pracovat, „antivirový softvér“. Člověk má vždy možnost volby: zda si i nadále užívat a přimknout se srdcem k modlám tohoto světa (samozřejmě, přitom vždy lze najít nějakou výmluvu), nebo se zlomeným srdcem se obrátit ke Stvořiteli a Dárci duchovního blaha. Uspokojovat duši nebeským, vznešeným, kde je vše dokonalé. Stát se orlem a zbavit se všeho přízemního, jednoduchého a pomíjivého, opovrhovat pokušením. Dobýt svět!

Mgr. Oleg Machnev, pravoslavný kněz
(Česká republika)